Copyright by Jim Beam Historie plemene Novofundlandský pes Původ plemene není dodnes dokonale objasněn. Novofundlandští psi sdílí mnoho vlastností s jinými psy, jako jsou například Svatobernardský pes či Anglický  mastif. Typické pro tato plemena jsou krátké a silné končetiny, masivní hlavy s velmi širokým čenichem, robustní kostry atd.  Jak to tedy pravděpodobně bylo s historií Novofundlandského psa? Když v roce 1497 objevil italský mořeplavec Giovanni Caboto, plavící se ve službách  anglického krále Jindřicha VII. jako John Cabot, novou zemi, kterou poeticky nazval “Terra de prima vista”, netušil, že stojí na prahu Ameriky. A protože  zde nenalezl žádného psa (mohlo se stát, že přistál v místech, kde opravdu psi nebyli, nebo nepovažoval za nutné se o nich zmínit), jen fantastické množství  ryb, které sem vzápětí přilákalo rybářské výpravy mnoha zemí, nemohl tušit ani to, že ještě  o pět set let později budou lidé z ostrova na východním pobřeží  Kanady a stejnojmenné provincie New Foundlandu nazývat obrovského černého psa, který vypadá bezmála jako medvěd, “cabotem.”  Po Cabotovi ostrov navštívil Gaspar Cortereal, jenž zde objevil bohaté loviště ryb. Od té doby ostrov hojně navštěvovali rybáři především  z Francie a Anglie.  Rybářské výpravy se zmiňují pouze o vlcích, proti nimž museli bojovat a dovézt si proti nim z Evropy vlastní psy.   Před kolumbovskými výpravami přistáli sice u břehů nového kontinentu Normané, ovšem domněnku, že novofundlandští psi by mohli být potomky psů, kteří se  do této oblasti dostali někdy kolem roku 1000 s vikingskými mořeplavci (což je založeno spíše na romanci než-li na skutečnosti), zpochybnil již roku 1792  anglický důstojník, politik a spisovatel G. Cartwright. Poukázal na to, že původní obyvatelé New Foundlandu, Beotukové - severoameričtí Indiáni, blízcí  skupině Algonkinů - kteří žili zcela izolovaným způsobem, nejenže žádné psy neměli, ale dokonce se jich prý velmi báli. Pokud by tedy bylo možné uvažovat o  nějakých původních psech této oblasti, připadali by vzhledem k příbuznosti Beotuků k Eskymákům v úvahu pouze typy severských špiců. C. C. van Saarlos ve  své knize De Newfoundlander polemizuje s otázkou, zda indiáni pro využívání severních oblastí nepotřebovali psy a zda se stará původní plemena nestala  rezervoárem pro vývoj plemene známého později jako Novofundlandský pes. Pochybnosti vyvolává i skutečnost, zda v době, kdy domorodí obyvatelé téměř  vymřeli, mohlo zůstat plemeno natolik upevněné, aby odolalo vlivu jiných ras, které přišli na ostrov s osídlenci.  Převažující rybolov mohl přirozeně vést k tomu, že se na něm podíleli i psi, původní “novofundlandští rybáci”. Ti však mají s pozdějším Novofundlandským psem  moc málo společného. Rybáři z Franci, Portugalska a Anglie do těchto míst později přiváželi své vlastní psy, jejichž hlavním úkolem bylo podle J. Denyse  bránit kolonisty proti vlkům, tedy Pyrenejské mastiny a horské pastevecké psy, psy typu Bordeauxské dogy. Anglické zprávy z let 1611 a 1622 hovoří o  Mastifu a Greyhoundu.  Major M. Portal ovšem v knize “Guns et Home and Abroad” správně připomíná, že brzy “rybáři na New Foundlandu potřebovali dobrého, silného vodního psa,  který by jim byl platný i v případě ztroskotání na pobřeží”. Takový pes byl v Evropě už dávno znám, a to jak na kontinentu v podobě Portugalského vodního  psa, tak v Británii, kde ke stejnému účelu sloužil Staroanglický vodní španěl, předchůdce Irského vodního španěla. K plemenům, která se podílela na formování  vodního psa Nového světa, se pak na přelomu 19 a 20. století připojil ještě Velký černý pudl, plemeno původně rovněž loveckého vodaře, černí skotští ovčáci,  zřejmě typu Kolie a Border kolie. C. D. Hawker doplňuje seznam zúčastněných plemen roku 1830 ještě Pointerem a dodává, že v té době byl každý velký  černý chlupatý pes považován za Novofundlandského psa.  Počátkem roku 1880, rybáři a výzkumníci z Irska a Anglie, popisují na Newfoundlandu dva hlavní typy pracovních psů. “Na New  Foundlandu žijí psi rychlí nejen na pobřeží, ale hlavně ve vodě a na lodích. Člověk často může zastihnout jednotlivé psy nebo  celé skupiny společně plující na otevřeném moři. Na lodi navětří zemi, i když ještě není vidět, na vzdálenost deseti anglických  mil (16 km). Prozrazují její blízkost vytrvalým štěkáním ve směru pobřeží. V době rybolovu nadšeně pomáhají. Když se položí  velké sítě, které se pak mají vytáhnout na souši vyšle člověk psa a tito zdatní plavci, přivázaní k sítím, plavou ke břehu a sítě  táhnou za sebou až na břeh.” Prvním popsaným typem psa byl mohutný pes s dlouhou srstí. Druhý typ byl středně velký, altivní  pes s ktrátkou přiléhající srstí. Prvním zmíněný typ psa byl předchůdcem Novofundlandského psa, druhý popsaný pes poté byl nazýván jako pes Sv. Jana,  který později získal jméno Labrador Retriever. Obě plemena byla používána jako pracovní, k  tahání rybářských sítí z vody, předchůdce Novofundlandského  psa se také používal k tahání vozíků.  Počátekm 20. století byly známy dvě formy Novofundlandského psa, lišící se hlavně velikostí, z nichž jedna dostala jméno podle ostrova sv. Jana při zálivu sv.  Vavřince - St. John´s  Nowfoundland. Ta je také pokládána za přímého předchůdce současného Novofundlandského psa na nějž jistě zapůsobila i krev  Svatobernardského psa. Jako upevněné, typické plemeno se novofundlandský pes vracel zpět do Evropy, aby tak uzavřel cestu, která kdysi dávno začala  daleko v Asii, odkud se psi vývojově spříznění s Tibetskou dogou, šířili západním směrem až na Pyrenejský poloostrov a na britské ostrovy, přes oceán pak do  Nového světa.  Novofundlandský pes se do Evropy dostal na konci 18. století na anglickcýh lodích. Anglie byla historicky první zemí Evropy, která uveřejnila popis psa. Je  zřejmé, že první psi byli přiváženi především černobílí, ale ti se v Evropě do podvědomí lidí dostali jako landséři. Díky tomu se stalo, že černobílí psi z ostrova  téměř vymizeli. Název landsér se vžil na základě obrazů sira Edwina Landseera, který černobílého Novofundlandského psa vlastnil a velice rád jej maloval. Při  dalším šlechtění se v Evropě černobílí Novofundlandský pes později oddělil jako samostatné plemeno pod názvem Landsér.  Vyhynutí na ostrově hrozilo i černým a hnědým psům, neboť nejen, že se hojně vyváželi do Evropy, ale guvernér ostrova v r. 1880 navíc zakázal vlastnit více  než jeden exemplář. Novofundlandští psi přezili jen díky neuposlechnutí tohoto zákazu, protože obyvatelé si chránili svůj “poklad” za každou cenu. Vždyť byl  všestranně využitelný ve vodě, dokázal tahat těžké předměty na souši. V neposlední řadě měly na ostrovany obrovský vliv vzpomínky a příběhy o jeho  záchranářském instinktu.  Anglie je všeobecně zemí, která má nejlépe zpracované záznamy o kynologické historii, proto i první zmínky o Novofundlandských psech jsou velice dobře  zpracované. Vzhledem k vývozu černobílých zvířat jsou zde převážně zmínky o černobílých psech. První záznam patří feně, která byla importována za v roce  1860 a získala první cenu. Zájem o plemeno musel stoupat neuvěřitelnou ryclostí, neboť již o dva roky později se na výstavě představilo 41 zvířat. Dokonce  princ Waleský byl majitelem vítěze londýnské výstavy, psa Cabota.  V roce 1881 byl poprvé publikován popis psa, který zachycoval psa Lea, vítěze let 1875 -1878. V roce 1878 byl založen v Anglii Kennel Club, který vedl první  reistr psů. Dá se tedy říci, že rodokmney psů se v Anglii dají vystopovat až k již zmíněnému Leovi.  Ovšem již dlouho předtím se udál příběh, který později obletěl celý svět. Je to příběh slavného anglického basníka lorda Byrona. Po šťastných i špatných  letech se s láskou přimkl ke svému psovi - novofundlanďanovi jménem Boatswain, který svému pánovi zachránil život. Po smrti svého nejvěrnějšího přítele  složil báseň: Když pyšný lidský syn se pod zem vrací, v němž svět, krom jména, sotva něco ztrácí,  tu sochař v pompě smutku objednaný,  říkáním hrobku zdobí bez příhany, když dílo skončí, nápis je tam vryt,  ne čím byl mrtvý, ale čím měl být.  Však chudák pes, v životě přítel pravý,  jenž první vítá, brání do únavy, jenž celým srdcem patří pánu svému,  bojuje, žije, dýchá jenom jemu,  má po smrti být odklizen jak cár,  že pro nebe prý nemá duše dar, zatímco člověk, hmyz ten, tvrdí směle,  že jenom jemu patří nebe celé.  A, člověče, ty, jehož chvíle zkosí,  ponížen otroctvím a zkažen mocí,  kdo zná tě dobře, odpor popadne ho,  ty bídná hrstko prachu oživlého!  Tvá láska, smilstvo, věrnost prázdný sen,  tvůj úsměv léčka, skoro podvod jen.  Zlý od přírody, šlechtic leda rodem, ani té dobré šelmy nejsi hoden!  Vy, kdo ten prostý kámen uvidíte,  jděte cestou, truchlit nemusíte.  Já jen, kde leží, vyznačit jsem chtěl,  nejlepší přítel, kterého jsem měl.  Na rozloučenou mu věnoval tato slova, která byla vytesána do Boatswainova náhrobku: “Na tomto místě leží pozůstatky toho, jenž krásný byl bez  domýšlivosti, silný bez omalenosti, odvážný a smělý bez krutosti a měl všechny lidské cnosti bez lidských necností. Tuto chválu nebylo by spravedlivé psát nad  popelem člověka, ale nechť  je tu jako vzpomínka na psa, narozeného na Newfoundlandu v květnu 1803 a zemřelého v Newstead Abbey 18. listopadu 1808.”  Po silném importu novofundlanských psů do Anglie, si plemeno podmanilo chovatele i v dalších zemích. Již v roce 1893 byl založen chovatelský klub v  Německu, což svědčí o značném a rychlém rozšíření plemene.   Počátky kontinentálního chovu novofundlandských psů značně ovlivnil prof. dr. Albert Heim, velký švýcarský chovatel, který svého prvního psa získal od  německého, rovněž velmi známého chovatele, Maxe Hertensteina. Profesor dr. A. Heim byl nejen chovatelem, ale i velkým znalcem, který zpracoval a snad  nejlépe zdokumentoval výzkum vzniku a původu Novofundlandského psa. Sám měl dva jedince importované přímo z Newfoundlandu. Novofundlandský klub byl  ve Švýcarsku založen v roce 1925. Spolu se Švýcarskem je třeba se zmínit i o chovateli Burkhardovi, který svůj chov značně rozšiřoval o import z  Nizozemska.  Ve 20. letech byl šampiónem Evropy legendární pes Satan. Americký rozhodčí Thomas o něm napsal, že nikdy neviděl takový exemplář ani v Americe, ani na  cestách. Heim o něm trdil, že převyšeje na první pohled vždy nejen přítomnou konkurenci, ale že je nejlepší v celé Evropě. Nizozemskou legendou byl Tom,  syn Mora a Normy, kteří byli použiti v úzké příbuzenské plemenitbě při rozkrývání chovu. V pozdějších generacích byli připuštěni potomci Toma na potomky  Kentuckyho, dalšího psa ze spojení Mora a Normy. Toto spojení dalo základ chovatelské stanici van de Papenhof.  Totéž, co znamenal pro kontinent Satan, znamenal pro Ameriku imporotovaný anglický šampión Siki, otec mnoha dalších šampiónů. V letech 1920 - 1930 se  podílel na zdokonalení typu amerického Novofundlandského psa. Američtí chovatelé ještě dnes mohou v mnoha rodokmenech vystopovat jako předka svých  psů právě Sikiho.  Francie se rozšíření zájmu o nové plemeno dotklo velice málo. Mělo to prostý důvod. Francoutští obchodníci,  dovážející zboží z Kanady, měli obavy z konkurence, a proto nedováželi do Evropy feny, nýbrž jen psy, aby si výnosný  obchod nepokazili. Navíc se vždy o francouzských psech píše jako o kudrnatých novofundlanďanech. Obchodníci  patrně při dovozu dávali přednost právě tomuto typu.  Zda byli Novofundlandští psi na ostrov dovezeni a následně využíváni domorodci i osídlenci nebo žili na ostrově již s  původními obyvateli, není podstatné. Důležíté je, že přednost měli jedinci, jejichž síla, vytrvalost a láska k vodě byla  k užitku při obživě domorodého obyvatelstva. Proto je jedno, zda se formovaly genetické vlastnosti plemene od dob  návštěvy Vikingů, nebo až za doby anglické, později francouzské nadvlády. Podstatné je, že vlohy k práci ve vodě byly  zakotveny tak silně, že přežívají v Novofundlandských psech dodnes. O Novofundlandských psech bylo řečeno mnoho  příběhů, jež zobrazují jejich odvahu při záchraně lidských životů. Za posleních 200 let inspirovali řadu umělců.  Zdroj:  Císařovský Michal. Pes: nekonečný příběh od pravěku do třetího tisíciletí. Altercan: Praha, 2008. 1. vyd. 902 s. ISBN 978-80-900820-1-4 http://en.wikipedia.org/wiki/Newfoundland_(dog) Parfemy Elis