Copyright by Jim Beam Historie plemene Labrador Retriever Po objevení Ameriky se řada lidí rozhodla hledat své životní štěstí právě v Nové zemi. Mnozí tam samozřejmě odjeli bez rodin a bez svých  nejbližších a tak jediným společníkem těchto lidí se stali právě psi. První osídlenci z anglického Bristolu objevují Newfoundland již v roce  1494. Co se psů týká, uvádí se, že první výsadek předků těchto psů měli na svědomí kolonisté plující na legendární lodi Mayflower v roce  1620. Lze se jen domnívat, že po vylodění se osadníci rozdělili do více skupin. Skupina, která se vydala podél pobřeží severním směrem  dospěla při svém putování až k severovýchodnímu pobřeží dnešní Kanady, dnešního Newfoundlandu. Zjistili, že zdejší pobřeží oplývá  bohatstvím mořských živočichů a velkým množstvím různých opeřenců, proto dospěli k rozhodnutí se zde usadit.  Někteří psi, kteří se buď po útěku od svých majitelů, nebo z jiných příčin usídlili v divočině, se přizpůsobili místním krutým podmínkám a  tak mohl cestovatel W.E. Cormack, podnikající v roce 1662 pěšky cestu napříč Newfoundlandem, napsat do svého cestovního deníku  zážitek, kdy v třeskutém mrazu viděl malé psy, lovící ryby v ledové vodě. S úžasem sledoval, jak se znovu a znovu neúnavně potápěli do  nezamrzlých řek a po chvíli se opět vynořovali, zpravidla s ulovenou rybou v tlamě. Vybíhali na břeh, kde své úlovky spořádali, pranic se  nestarajíce o to že na nich voda tuhne v led. Z popisu těchto psů se dá celkem hodnověrně usoudit, že to, co W.E. Cormack viděl, byli předchůdci psů Sv.  Jana a tedy i vlastně prapředchůdci dnešních labradorů.  Labradorský poloostrov a Newfoundland  Od roku 1713 do roku 1759 přecházela oblast Newfoundlandu do vlastnictví Anglie a postupem času se rozvinul čilý rybářský obchod. Využívání zdejšího  nesmírného přírodního bohatství si však vyžadovalo silné a zdatné jedince, ve které se nově příchozí začínají měnit. Taktéž se různým křížením s  domorodými indiánskými psy i vzájemně mezi sebou začíná v daném prostředí měnit nově příchozí pes v endemického jedince, tj. v živočicha s univerzální  upotřebitelností. Mění se nejen jeho povahové vlastnosti, ale i tvar těla, osrstění, získává silné běhy s tlapami opatřenými plovacími blánami. Psi se stali  značně otužilými, téměř nenáchylnými k běžným onemocněním. Těchto jejich vlastností posléze v plné míře využívali zdejší rybáři, kteří pravidelně se svými  psími pomocníky vyplouvali na otevřené moře za potravou a žádaným obchodním artiklem, jakým se plody moře ukázaly být.  Historicky prvním přímým předchůdcem labradora, který se na evropském kontinentu objevil, byl tedy pes Svatého Jana (St. John´s Dog). Podstatné je, že  počátkem 19. století se v Anglii objevují první zmíňky o labradorech jako takových. Anglické šlechtice zaujala pracovitost těchto psů a rozhodli se zkusit  jejich vlastnosti v honitbě, jako psů - aportérů, přinášejících střelenou zvěř. Do té doby byla v této lovecké disciplíně citelná mezera.  Labrador tuto “mezeru” v honitbě úspěšně zapnil. Angličtí patrioti byli nuceni uznat, že lovecké vlastnosti labradorů jsou opravdu   nadprůměrné.  Počátkem 19. století byly na Newfoundlandu známy dva odlišné typy psa: Mohutní dlouhosrstí psi, používaní jako tažná zvířata a ke sbírání sítí (předchůdce dnešního novofundlandského psa)  drobnější krátkosrstí psi, pracující jako přinašeči ze země ale i vody (pes Sv. Jana, předchůdce dnešního labradora)  Prvním známým majitelem předchůdce labradorského retievera byl druhý hrabě z Malmesbury (1778-1841), který v té době též obchodoval s oblastí  Newfoundlandu. Je celkově pokládán za zakladatele chovu labradorů v Anglii a tím pádem i v Evropě  Třetí hrabě z Malmesbury (1807-1889) pokračoval v importu a chovu labradorů. On se také zasadil o první zápis  labradora do anglické plemenné knihy, který se uskutečnil v roce 1870. Trvalo však ještě plných 33 let, než byl  labradorský retriever 7.července 1903 jako samostatné plemeno skutečně uznán, stejně jako zařazen do oddělené  třídy loveckých slídičů 3. ledna 1905. V roce 1855 se stává Newfoundland britskou kolonií a obchodní cesty pokračují. Spolu s nimi pokračuje i dovoz psů do Anglie, ale  nebylo předurčeno, aby tento stav trval dlouho. V 80. letech 19. století obchod mezi Anglií a Newfoundlandem končí a s ním končí i  import labradorů z Ameriky. A aby neštěstí nebylo málo, na Newfoundlandu se více a více rozšiřuje chov ovcí a farmáři si začínají  stěžovat na přílišný výskyt psů v obavách o jehňata a březí ovce. Vláda vydává nejprve nařízení, které omezuje počet psů v rodinách  na jeden kus a v roce 1885 dokonce uvaluje ve všech 135 oblastech ostrova vysokou daň na tyto psy,  zejména pak na feny. To má za následek hromadné vybíjení fenek již od narození a zanedlouho se na  Newfoundlandu toto plemeno již téměř nevyskytuje. Import psů do anglie z obav před nákazou vzteklinou  ještě navíc ztížil karanténní zákon, zakazující dovoz psů na britské ostrovy bez předchozí šestiměsíční karantény. Dovoz nové  krve, která by stávající plemeno “oživila”, byl značně ohrožen. naštěstí se angličtí chovatelé nevzdali a ještě po padesáti letech  skutečně v odlehlých oblastech Newfoundlandu nalezli několik psů ze staré linie, kteří byli v podstatě na poslední chvíli dopraveni  do Skotska. v Americe se již i nad těmito drobnými chovy stahovala mračna a farmáři, kteří se se svými pastvinami rozrůstali stále víc a víc, hrozili, že  jednou i tyto poslední chovy najdou a psy utratí.  V roce 1916 vzniká v Anglii “The Labrador Retriever Club”, který jako první sdružil chovatele a přátele labradorů. Jeho patrony se  stalo během celé éry jeho existence mnoho význačných britských celebrit. V současné době lze jmenovat kupříkladu samotnou  anglickou královnu Alžbětu, jejíž rodina labradory chová dodnes.  Počátkem 20. století začíná také import čistokrevných psů z Evropy zpět do Ameriky, tentokrát přímo do Spojených států. První  labrador byl v USA zapsán do plemenné knihy a zaregistrován americkým klubem chovatelů (American Kennel Club) v roce 1917.  Počátkem první světové války se až na výjimky definitivně ukončil import psů z Newfoundlandu a tím i možnost obnovení pokrevní linie labradorů.  Po roce 1931, kdy bylo vyhlášeno Britské společenství národů (Commonwealth) se začaly některé provincie, mezi nimi i Newfoundland, od Británie odlučovat  a staly se nezávisllými. Dovoz psů se stává čím dál tím složitější záležitostí, tím spíš, že po drastických vybíjeních na konci 19. století se jen ztěží hledají  odlehlé oblasti, kde se ještě občas povede nějakou tu psí rodinku nalézt. Naštěstí pro pejsky byl zakrátko, v roce 1933, Newfoundlandu jeho statut  samostatného dominia britskou vládou odebrán a tato země se stala znovu, tentokrát již podruhé, britskou kolonií. Obchodní cesty však již zdaleka neměly  tu intenzitu, jako před lety, nicméně pro chovatele se otevřela jedna z posledních možností importu.  Mezi těmi, kdo poslední psy v letech 1933 a 1934 z Newfoundlandu do Skotska nechal dovézt, byl i tehdy již velmi starý lord George z Buccleuchu, který  ještě před svou smrtí stačil oživit svůj chov novou krví a alespoň na čas tak udržet rodovou linii psů. Za několik let pes Sv. Jana z Newfoundlandu  definitivně zmizel a v roce 1949, kdy se stal Newfoundland desátou provincií Kanady, již po něm nebylo ani stopy. V té době, po skončení druhé světové  války, kdy v Evropě opět rapidně poklesl počet nově narozených štěňat, se oživuje chov pomocí psů z Ameriky.  Chov labradorů u nás  Zakaldatelem chovu labradorů u nás je pan František Kučera tehdejší ředitel lesního závodu Litovel a současně zakladatel první chovné stanice u nás. První  vrh českých labradorů se narodil černé fence Julie of Palgrave a černému pejskovi Sandylands Marcus dne 6.7.1975. První labradoři do Čech, či spíše na  Moravu, byli dovezeni v roce 1971. V tomto roce s chovem tohoto úžasného plemene u nás neměl nikdo pražádné zkušenosti. Jedině v Litovli se prvním  labradorům dostalo náležité péče, a proto zde byla panem Kučerou založena první chovná stanice labradorů v Čechách s názvem “z Pomoraví”.  V současnosti je toto plemeno na vrcholu své popularity, a to nejen ve Velké Británii, ale i všude tam, kam se z ní rozšířilo. Tak se s touto vrcholovou  anglickou rasou setkáváme v Evropě, Americe, Austrálii i na Novém Zélandu, prostě všude tam, kde je možné v plné míře využívat jeho vrozené vlohy. Pro  svou univerzální použitelnost se s labradorm setkáváme i jako se psem policejním, pomocníkem celníků při hledání zakázaných látek a v nemalé míře jako se  psem vodícím nevidomé lidi. Díky své vynikající přátelské povaze, lásce k dětem, nezdolné vůli, tělesnému zdraví, vysoké přizpůsobivosti a neutuchající  ochotě dělat svému pánovi radost vzrůstá obliba labradorů u stále širší veřejnosti. To s sebou nese bohužel i fakt, že u některých rádoby chovatelů, z  finančních důvodů, kvantita vysoko převládá nad kvalitou. Přesto se chov labradorů díky několika nadšencům a zodpovědným chovatelům, kteří bez ohledu na  velmi vysoké finanční nároky importují kvalitní jedince z anglickcýh a skandinávských chovů a své fenky kryjí v zahraničí kvalitními a zdravými psy, stále  rozvíjí.  . Parfemy Elis