Copyright by Jim Beam Canisterapie  Název canisterapie se vžil jako označení způsobu terapie, který využívá pozitivního působení psa na zdraví člověka, přičemž pojem zdraví je zde myšlen  přesně podle definice Světové zdravotnické organizace jako stav psychické, fyzické a sociální pohody. Jinak lze canisterapii definovat jako Animal  Assisted Activities a Animal Assited Therapy prováděné s jedním konkrétním živočišným druhem.  Canisterapie klade důraz především na řešení problémů psychologickým, citových asociálně-integračních a působení na fyzické zdaví člověka je u ní  druhotné a zahrnuje spíše složku motivace k rehabilitaci a povzbuzení imunity prostřednictvím psychiky.  Canisterapie se uplatňuje zejména jako pomocná psychoterapeutická metoda při řešení různých situací, kdy jiné metody selhávají nebo je nelze použít.  Například při navazování kontaktu s obtížně komunikujícími pacienty, při práci s mentálně postiženými, u nemocných dětí, jako součást komplexní   terapie v geriatrii a další.  První dokumentované použití zvířat jako doplňkové tarapie se datuje do 9. století v Gheelu v Belgii, u zdravotně potižených. Úsílí začlenit zvířata do  klinické psychologie, vynakládané od 2. světové války, bylo v 70. letech korunováno úspěchem Borise M. Levinsona. Ten objevil, že zvířecí společník může  být velmi cenným spoluterapeutm emocionálně narušených dětí. Levinson podněcoval začleňování pečlivě vybíraných domácích zvířat do dětské  psychoterapie k usnadnění a urychlení terapeutického procesu. Ověřil si, že zvířata fungují jako přechodné objekty, kdy si dítě nejprve vytvoří vztah ke  zvířeti a přes něj poté i k terapeutovi a dalším lidem.  V Čechách se canisterapie začala využívat jen ojediněle na začátku 90. let 20. století, např. v Ústavu sociální péče Kociánka v Brně nebo při léčbě  psychiatrických pacientů koncem 80. a začátkem 90. let v Psychiatrické léčebně v Bohnicích v Praze. Postupně vznikala občanská zájmová sdružení.  Vyvrcholením tohoto procesu bylo vytvoření zastřešující České canisterapeutické asociace, která byla založena v roce 2003 . Prvním pokusem o  vytvoření celostátní organizace bylo založení dnes již neexistující Canisterapeutické společnosti v roce 1997.  Pes je jedním z nejoblíbenějších domácích zvířat. Hlídá, chrání, loví, zachraňuje, zúčastňuje se sportovních aktivit svého pána, vodí slepé a spolupracuje  se zdravotně postiženými jako jejich asistent, pomáhá při výchově dospělých a dětí, učí je plnit povinnosti, vede je k odpovědnosti. Tím posiluje  sebedůvěru a sebeúctu člověka -svého pána. Pes je kromě toho člověku partnerem ve hře, učí jej třídní realitě a zákonitostem života, jako je  rozmnožování, nemoc a smrt. Svým způsobem života nutí pes člověka k procházkám a zlepšuje jeho fyzickou a psychickou kondici a sociální komunikaci -  tedy i kvalitu života.  Základním principem léčebného využití psa je probouzení samoléčitelských schopností člověka. K nim patří psychologické účinky anitidepresivní,  antistresové i aktivace pozitivního myšlení v životě.  Podstatou canisterapie je využití psa v interaktivním léčebném procesu lidí. Cílem je aktivizace nemocného nebo zdravotně postiženého, zlepšení jeho  fyzického a psychického stavu a snížení množství užívaných léku.  V rámci léčby člověka dochází k aktivaci a mobilizaci zbytkových fyzickým, psycických  a imunitních schopností. Člověk startuje pomocí přírody své uzdravování, zlepšuje vlastní tělesný a duševní stav a kontakt s lidmi. dosud však není  jednoznačně zodpovězena otázka, zda je canisterapie podpůrnou léčbou, anebo je to nový terapeutický postup.  První v léčebném prosecu je terapeut - člověk, který by měl mít vysokou sociální inteligenci a velkou schopnost empatie i týmové práce. Tým tvoří  především terapeut, jeho zvíře a pacient.  Léčebný proces nesmí být samoúčelný, vždy musíme mít zájem na co nejvyšší dosažitelné kvalitě života  klienta.  Canisterapeutický pes je vybírán podle svých vlastností. Musí být dobře socializován a žít v těsném svazku s lidmi, musí být zdráv psychicky i fyzicky,  mít dobrý sluch a čich, být tolerantní k lidem a k ostatním zvířatům. Výběr je prováděn na základě testování a odzkoušení cvičiteli a trenéry před  zkušebními komisaři. V canisterapii není rozhodující rasa psa, ale především jeho charakter a výchova. Samozřejmě existují vhodnější nebo méně vhodná plemena,je třeba  vědět, že psy lze naučit i přetvářce. Zkušený chovatel je schopen vycvičit téměř každého psa tak, aby byl schopen absolvovat canisterapeutické zkoušky.  Canisterapeutický pes se může na léčebném procesu podílet denně maximálně dvě až tři hodiny, terapeutická jednotka by neměla přesáhnout třicet  minitu. Důležitým faktorem je nálada psa a chuť věnovat se práci se zdravotně postiženými.   Psi pro canisterapii jsou vybíráni již ve štěněcím věku podle vlastností a charakteru, a jsou vychováváni, v žádném případě drezurováni.  Pes je vždy obrazem svého pána, stejně jako děti jsou obrazem rodiny. Pes jako terapeut musí znát své postavení a roli v rodině, musí respektovat vůdce  v lidské smečce a podřídit se její hierarchii. Musí poslouchat i to nejmenší dítě v rodině.  K psovi  patří i jeho majitel. Jestliže se jako člověk nehodí k práci se zdravotně postiženými a nemocnými lidmi nebo se na ni necítí, nemůže počítat ani  se svým, ač sebelépe vycvičeným a vedeným psem.  Použitá literatura: Galajdová Lenka, Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie                                Nerandžič Zoran, Animoterapie aneb Jak nás zvířata umí léčit  Parfemy Elis